Bejby nebude sedět v koutě!

Na začátku května jsem seděla v tramvaji, usmívala se a říkala jsem si: „Jo! Je to hustý! Mám chlapa, je to na celej život, jsem jedna z vyvolených, která už si nikdy nebude muset hledat tu svojí drahou polovičku, protože já už ji mám!“

Dva týdny poté jsem balila kufry. Jenže ne na cesty, jak by se dalo ode mě očekávat, ale na pořád, pryč z domu. Prostě to nevyšlo a rozešli jsme se.

Najednou jsem byla bez chlapa, bez domova, bez budoucích plánů a málem jsem přišla i o práci, protože jsem nějak nevěděla, co se sebou. Seděla jsem mezi čtyřmi stěnami, nejedla jsem, lízala si rány, nadávala na chlapy, na život i na zatracenou smůlu.

Moje sestra mi tehdy řekla, ať se (sakra) koukám vzpamatovat, že nemůžu prosedět život na jedné židli v kuchyni u hromady nevybalených krabic.

Tak jsem si vzala volno, sedla jsem k internetu a přihlásila jsem se na jednu z našich cest. Já, světem znalá cestovatelka, jsem se najednou klepala strachy, s kým asi pojedu, jestli se tam budu mít s kým bavit, jestli to není hloupost a neutíkám před problémy do světa.

Na domluveném místě čekaly 4 holky, nikdy jsme se nepotkaly, vyměnily jsme si pár zpráv v komunikačním systému a pořád jsme ani jedna nevěděly, do čeho vlastně jdeme.

S Evou, Dančou, Maruškou i Mílou jsme si padly do oka. Nakonec to byl nejlepší prodloužený víkend, který jsem si mohla přát. Na chlapy jsme nemyslely, funěly jsme do kopce pod pevností, probíraly jsme knížky, filmy, recepty a děti. Takhle jsem se dlouho nenasmála. Eva řekla, že je ráda, že víkend končí, protože jí od smíchu tak moc bolelo břicho, že si myslela, že má kýlu.

V neděli při cestě domů mě trochu poléval pot na zádech, když jsem si uvědomila, že to hezké končí, že se zase vracím domů ke svým depresím. Jenže opak byl pravdou. Už je to měsíc a od té doby jsme se viděly snad každý den. U Marušky na ovocných knedlíkách, s Dančou jsme začaly společně cvičit, s Miluškou jsme byly tančit na Náplavce, s Evčou jsme vařily u mě doma jeden týden asijskou kuchyni a druhý týden svíčkovou.

A život neskončil. Najednou zase svítí slunce a tak jsem si řekla, že k tomu, abych byla šťastná, nepotřebuju jednoho chlapa uvázaného doma za nohu, ale potřebuju kamarádky, se kterými se po práci zajdu pobavit u skleničky vína nebo vyčerpaně spokojená po cvičení, potřebuju zážitky na cestách, objevovat nová místa, poznávat nové kultury.

Někdy vědomí, že na to všechno nejsi sama, prostě pomáhá.

A víte, proč jsme se za celou dobu, co jsme cestovaly, nebavily o chlapech? Protože ten program byl tak rozmanitý, že mě nabil energií a neměla jsem čas přemýšlet o hloupostech 😊

--------------

Krátce o mně: Několik let jsem žila na Blízkém východě, z toho 2 roky mezi beduíny v Jordánsku, kam Tě chci vzít na jaře (přímo do mé beduínské rodiny). Potom jsem se odstěhovala na Srí Lanku, kde jsem žila 5 let, mám zde velmi dobré přátele, domek na čajové plantáži a spoustu zážitků, o které se ráda podělím. Kromě toho jsem průvodcovala po Evropě, po Maroku a mým nejmilejším místem na světě je Írán, který se mi vryl hluboko do srdce a už připravuju jednu z cest i tam.

Kde mě můžeš potkat?
Na Srí Lance, v Petrohradu, v Jordánsku, v adventní Paříži, na kurzu psaní v Jáchymově, na plavbě po Středozemním moři, na lyžích nebo v kanceláři při přípravě všech krásných cest do světa 😊 

Diskuze k článku

Chceš přispět do diskuze? Stačí se přihlásit.
Načíst starší příspěvky

Související pobyt

Začátek

St 26.09

Konec

Ne 07.10

14 998,00 Kč

Zaujal tě tento článek?

Dej o něm vědět svým kamarádkám na Facebooku!